Co si vzít na 20km trailový běh
Dvacet kilometrů v terénu je hranice, za kterou přestává stačit vybavení běžné pro silniční běh. Doba trvání se pohybuje kolem dvou až tří hodin, trasa vede mimo dosah civilizace a vlastní energetické zásoby přestávají stačit.
Tučně je vybavení, bez kterého se nevyráží. U ostatních položek je uvedeno, jestli jsou doporučené, nebo platí jen za určité situace.
0 z 24 hotovo
Na sobě
Konkrétní kusy tenhle seznam určit nemůže — počet vrstev, rukavice i nepromokavá bunda se mění den ode dne. Spočítat oblečení na konkrétní trasu a hodinu.
Ve vestě nebo u pasu
Připravit domů nebo do auta
Ověřit před startem
Co si nebrat
- Běžný batoh místo vesty
Při běhu se pohybuje, odírá a při klesání zhoršuje rovnováhu.
- Nové boty
Dvacetikilometrová trasa není vhodná k rozbíhání nové obuvi.
- Bavlněné ponožky
Výrazně zvyšují riziko puchýřů.
- Nadbytečné množství gelů
Zbytečná hmotnost; na 20 km se zpravidla využijí nejvýše tři.
- Telefon bez stažené offline mapy
V úseku bez signálu je k navigaci nepoužitelný.
Proč se dvacítka v terénu nedá srovnat se silnicí
Stejná vzdálenost trvá v terénu zhruba o třetinu až polovinu déle. Při větším převýšení klidně dvojnásobek. Dvacet kilometrů po silnici je pro trénovaného běžce otázka hodiny a půl, v horském terénu se stejná číslovka roztáhne na tři hodiny — a tím se přesune do úplně jiné kategorie z hlediska jídla, pití i vybavení.
Proto má smysl plánovat podle času, ne podle kilometrů. Otázka nezní „kolik je to kilometrů", ale „jak dlouho to potrvá". Odpověď rozhoduje o tom, kolik vody a energie s sebou a jestli je potřeba čelovka.
Nohy to odnesou dřív než plíce
Na silnici bývá limitem dech. V terénu jsou to zpravidla nohy, a hlavně klesání. Sbíhání zatěžuje svaly jinak než běh do kopce nebo po rovině a únava z něj se projeví až s odstupem. Běžci, kteří přeženou prvních deset kilometrů převážně z kopce, mívají problém v poslední třetině, přestože dech je v pořádku.
Terén navíc vyžaduje soustředění. S rostoucí únavou klesá přesnost došlapu a většina podvrtnutých kotníků se stane v poslední třetině trasy, ne na začátku.
První dvacítka v terénu
Rozumný postup je vyběhnout zhruba o patnáct procent pomaleji, než se zdá přiměřené, a pravidelně jíst od začátku, ne až ve chvíli, kdy dojde energie. Doplňovat cukr, když už chybí, trvá dvacet minut, které se z výsledného času nedají získat zpátky.
Stojí za zmínku, že chůze do prudkých stoupání není v trailovém běhu ústupek, ale běžná taktika. Nad určitý sklon je rychlá chůze stejně rychlá jako klus a výrazně levnější z hlediska energie. Na dvacetikilometrové trase v kopcovitém terénu to dělá rozdíl v poslední třetině.